Klikr - pozitivní motivace

---

11. díl - Absolutní pozitivizmus

Původně jsem pro toto číslo měla připravený úplně jiný článek, ale setkala jsem se se zajímavým případem, o který bych se s vámi ráda podělila.

Před časem mě kontaktovala jedna slečna ohledně klikr tréninku. Z emailové korespondece na mě působila velmi dobře, měla výborný přehled o tréninku pozitivní motivací a o práci s klikrem. Psala, že se svými dvěma psy tak cvičí více než rok. Vyměnily jsme si pár emailů, načež jsem o ní nějakou dobu neslyšela.

Nedávno jsme se potkaly na agility tréninku i na závodech a já byla na její psy dost zvědavá - přece jen se s lidmi, kteří se tak dobře orientují v klikr-tréninku, u nás často nesetkáte.

Oba pejsci byli velmi pozorní, stále koukali po paničce a čekali, co si na ně vymyslí, aby to mohli hned splnit. Jaké ale bylo mé překvapení, když při práci na parkuru jejich projev postrádal onu pro agility tolik potřebnou "šťávu". Ano, byli veselí, ochotní, dělali, co panička řekla, ale postrádalo to jiskru a mezi překážkami neběhali zdaleka na 100%. Jak je to možné? Vždyť pozitivním tréninkem a správným klikáním se každý pes div nepřetrhne!

Celé to vůbec nedávalo smysl - panička se přece snažila, na psy nevyvíjela žádný nátlak, její přístup byl velmi pozitivní ... až mi to došlo. Její přístup byl opravdu pozitivní, jenže absolutně. Psy chválila naprosto za všechno, co udělali, bez ohledu na to, jak lépe nebo hůře požadovaný cvik zvládli. Intonace jejího hlasu byla veselá a milá, ale protože chválila stále, byla i intonace stále stejná, prostě beze změny, a ta monotónnost byla svým způsobem až uspávající.

Pes se učí na základě zpětné reakce na své chování. Přináší-li mu nějaká činnost zisk, opakuje ji. Nepřináší-li mu nic dobrého, zkusí něco jiného. Toho využíváme při tréninku pozitivní motivací - odměňujeme to chování, které chceme upevnit a ignorujeme to, které je nežádoucí.

Učíme-li psa například obíhat předmět (bočnici od skokovky, zástěnu, strom, ...), klikáme jen za dobré pokusy. Ze začátku samozřejmě klikáme a odměňujeme všechna oběhnutí předmětu, ale během 2 - 3 tréninků bychom měli naše požadavky na provedení daného cviku postupně zpřísňovat a odměňovat jen ty pokusy, kdy pes obíhá předmět co nejtěsněji a nejrychleji. Jen tak bude mít pes jasno v tom, co přesně po něm chceme a bude se to snažit co nejrychleji udělat. Když se mu to povede, získá vytouženou odměnu a bude šťastný, svým způsobem hrdý na to, že úkol zvládl, a bude si věřit.

Budeme-li však i po 2 měsících chválit všechny jeho pokusy (dokonce ho chválit, když předmět neoběhne!) v obavě, že by pes věděl, že chybuje a měl ze cvičení špatný pocit, dosáhneme opačného efektu. Aby se pes něco naučil, musí nejdříve pochopit. Aby pochopil, musíme mu správné pokusy jasně označit a odměnit. Odměňujeme-li všechny pokusy, ty správné se od těch horších z pohledu psa nijak neliší, nejsou pro něj nijak důležité a nemá tedy důvod zrovna tyto - z našeho pohledu správné - pokusy opakovat častěji než jakékoliv jiné. V takovém případě si pes vytvoří jakousi hrubou představu o tom, co se po něm při tomto cvičení chce, ale přesně to vědět nebude nikdy. A pes, který přesně nechápe, co daný cvik obnáší, ho nikdy nebude provádět s jistotou a potřebným nasazením.

Proto je opravdu velmi důležité jasně označovat v průběhu cvičení jen správné momenty. V žádném případě to ale neznamená, že za horší či nepovedené pokusy máme psa trestat! Jednoduše je nekomentujeme (a to ani takto "ty jsi hodný pejsek, to nevadí..."), maximálně klidným tónem řekneme "nee" a cvik ihned zopakujeme. Nepodaří-li se nám to ani na druhý pokus, musíme při dalším psovi trošku pomoci tak, aby mohl uspět (více mu ukázat, jít s ním blíže, ...) a mohli jsme ho odměnit.

Máme-li citlivějšího psa, který na "nesplnění" úkolu reaguje tím, že jde do útlumu a ztrácí chuť do cvičení, je nutné být obzvláště opatrný. Takový pes většinou reaguje hlavně na reakce a pocity psovoda, proto se při cvičení nikdy nesmíme nechat unášet chybami a špatnými pokusy. Po dobu, kdy pracujeme se psem, nesmíme dát najevo, že je něco špatně a že to "neklape". Pouze klikáme za to, co je dobře, případně horší pokusy opakujeme. Nejde-li nám něco delší dobu, uděláme pár jednoduchých cviků, za které psa odměníme, odložíme ho stranou a v klidu si danou situaci rozebereme, zda by to nešlo jinak a zkusíme požadavky na psa zjednodušit.

Pamatujte - ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí. Cvičíme přece pro radost, každá chyba či horší pokus nám říká, že stále máme na čem pracovat a co zlepšovat. Chyba neznamená konec světa. Proto nevěšte hlavu a berte chyby jako výzvy, protože vás posunou dále.